Rozhovor s Josefínou

Je pošmourné zimní dopoledne, když vstupuji do příjemné kavárny ve Bzenci. Můj host dorazí po chvíli a doslova rozsvítí prostor Kafe bez Obalu svou charismatickou osobností. Jsem nadšená. Povídání je natolik barvité a vrstevnaté, že by vydalo na několik rozhovorů. Nejenže mi stydne výtečná káva, když se zaposlouchám do sympatického hlasu, místy si zapomínám dělat poznámky a jen žasnu, co všechno se vejde jednomu člověku do prvních tří dekád života. Jsem moc ráda, že Josefína Filípková (skvělá máma tří dětí, t.č. průvodkyně v lesní školce Petrklíč, lokální síťařka projektu MPSV) souhlasila s rozhovorem a velmi se těším z toho, že vůbec vstoupila do mého života…

Věděla jste už při výběru studijního oboru, co chcete dělat? (zaujala mě pastorace – co přesně se rozumí pastorační činností v našich končinách?)

Studovala jsem obor zeměměřičství SPŠ a automaticky pokračovala na ČVUT, ale to mne ubíjelo. Pak jsem objevila skvělou školu, obor sociální pedagogiku, sociální a pastorační práci na Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické Jabok v Praze. A pokračovala na ETF UK. Škola mě naprosto pohltila a přesměrovala jiným směrem. Hodně mě ovlivnila osobní zkušenost z praxí, mimo jiné z pobytu v Podkarpatské Rusi. Jednalo se o praxi v dětském domově a ústavu sociální péče. Reálná situace dětí tam byla hrůzná. Těšili jsme se tehdy z jakéhokoliv malého pokroku u každého dítěte. Bylo vidět, co by soustavná individuální péče každému jednomu z nich mohla dát… A zároveň to dalo moc i nám. Stále mne něco posouvá, motivuje, aktuálně mě například silně zasáhl film Igora Chauna o osudech dětí z dětských domovů.

Pastor, (chcete-li kazatel) zastává obvykle pozici pastýře ve sboru věřících, je to duchovní rádce, důvěrník. V tomto pojetí jsem pastorační činnost nevykonávala. Víra je neoddělitelnou součástí mého života, a proto se prolíná kteroukoliv z mých činností a hlavně dává smyl mému životu. Tady by stálo za to odkázat na teology, kteří mi jsou inspirací. Některé církevní autority mi nejsou žádným vzorem, ale hodně se mi líbí Marek Orko Vácha, Halík. To mi dává smysl.

Co vás ještě formovalo na cestě k vašemu současnému zaměření?

Pocházím z početné rodiny, díky sestře jsem od 10 let chodila do skauta. Dostala jsem tam základy víry i lásky k přírodě a všemu živému. Ráda čtu, sleduji filmy, cestuji, chodím do přírody, za kulturou, lenoším. Fakt, že jsem dnes daleko od svého rodiště silně prožívám, ale snažím se jít dál.  Komunitu si nehledám, spíš vytvářím, říká Josefína s úsměvem. (a já jen dodávám z vlastní zkušenosti, že ačkoliv je Josefka na Moravě „naplaveninou“, v porovnání se starousedlíky je až neuvěřitelně akční živel a dělá pro své okolí mnoho věcí. Tak nějak přirozeně podvědomě přitahuje podobně rezonující lidi a motivuje je svým příkladem. Za všechny uvádím úspěšný projekt Pro Action café, technika, která pomáhá veřejnosti rozpracovat nápady na zlepšení společnosti kolem sebe v oblasti enviromentální, kulturní i sociální, zkrátka věci prospěšné lidem v okolí Veselí nad Moravou. Každý zde má možnost přispět do debaty svými zkušenostmi a poznat skvělé akční lidi.)

Poznala jsem vás v souvislosti s lesní školkou (původně fungující v Moravském Písku, poslední dva roky se sídlem ve Bzenci). Čeho si nejvíc ceníte? (z toho, co se povedlo vybudovat za dobu trvání lesní školky, z toho, co vás naučily děti, z čeho máte největší radost jako pedagog, jako máma)

Petrklíč je spolek, který vznikl, aby umožnil pobyt dětem venku v co největší míře a posiloval jejich přirozený vývoj v tvůrčím a zajímavém prostředí. Všechno začala aktivní maminka, která chtěla pro své děti více času stráveného venku, respektující přístup k sobě navzájem i k přírodě. Chod školky je inspirován výchovnými principy lesních mateřských škol. Postupně se aktivity rozšířily a celodenní provoz lesní školky se ustálil na třech dnech v týdnu + setkávání maminek s menšími dětmi, kroužky pro starší děti a v letní sezóně i tábory. Budujeme i komunitní prostor, kde se lidé mohou setkat, spolu něco vytvářet na workshopech nebo společně prožít čas na kulturních akcích v přírodě. Mou podporu měla Marcela Jahodová od začátku, ale aktivně jsem se zapojila až když byl nejmladšímu synovi rok. Z podporovatelky a klientky jsem se stala spolupracujícím členem týmu. Odpověď je v otázce. Skutečně jsou to právě děti, které mě dnes a denně překvapují a obohacují. Učí mě znovu vnímat zemi jako výjimečné místo. Být při tom, když objevují svět, je fascinující. Nepotřebují drahé hračky. Jsou konfrontovány tady a teď tím, co je kolem nich. Učí se volnou hrou (pojem „prahra“), prožitkem, zapojují všechny smysly, jsou zasazené „doprostřed přírody“ (která má v našem případě podobu borovicového lesa) v reálných sezónních cyklech, mají neomezené hřiště bez zdí a plotů, když objevují svou zručnost, kreativitu, fyzickou zdatnost i své limity. K dispozici mají nástroje a nářadí a dostávají jen podněty z okolí. Nejsou však izolované od zbytku světa. Často podnikáme výlety a exkurze, setkáváme se s lidmi zajímavých profesí a odborníky (transformální učení), propojujeme se s místními seniory a pořádáme aktivity, kam zveme rodiče, prarodiče i veřejnost. Těším se z toho, co všechno se podařilo vybudovat a ve spolupráci s rodiči a podporovateli stále daří přinejmenším udržovat a zvelebovat. Jednak zázemí lesní školky (nově zrekonstruované maringotky, venkovní hřiště) a na řadu přichází zahrada s teepee a užitkovými záhony. Jako máma jsem vděčná taky za to, že moje děti poznaly tuto zkušenost, i když je náročné být současně v roli mámy i průvodkyně. Dost často mám pocit, že se ocitám „na druhé straně“ a děti jsou těmi průvodci : )

Jsou vůbec v lesní školce učitelky? Zajímá mě, jak to vlastně funguje, zásadní rozdíly klasické hierarchie v MŠ a přístupu ve vaší lesní školce.

S dětmi pracujeme coby průvodkyně. Jsme s nimi venku téměř za každého počasí, chystáme pro ně aktivity rozvíjející jejich tvořivost, učíme je splynout s ročními dobami, vnímat odkaz tradic. I lesní školka má svůj denní rytmus, svůj řád. Přitom respektujeme svobodné rozhodnutí dětí, zda preferují klid nebo aktivitu. Vše v duchu respektovat a být respektován. Vedeme děti k utváření vlastního názoru a svobodě projevu. Nejsme orientováni na výsledky, zdržujeme se „hodnocení“.  Naše role zde má několik úrovní. Jsme pro děti tzv. hraničářky, a to jak v pohybu (eliminace nebezpečí), tak při nastavení hranic v chování. Jsme pro děti facilitátorkami – podporujeme je, nasloucháme a dopřáváme jim pozornost. Jsme pro děti partnery ve hře. Podporujeme v tom, aby si samy ozkoušely svoje hranice a respektovaly hranice druhých.. Všichni jsou zde rovnocennou součástí společenství a v symbolickém kruhu kolem ohně si povídáme.

Jak vidíte budoucnost lesních školek? Jde jen o módní trend nebo má tento model šanci uspět dlouhodobě?

Ji mi trochu líto, že to co bylo pro nás v dětství běžné (příroda, šplhání po stromech, boření se do ledu, hraní si venku) nabízíme jako něco speciálního. Těšilo by mne, kdyby to bylo znovu přirozené, ale to by se musel systém školství ještě hodně proměnit. Vidím, že děti i rodiče chtějí rozvoj jiných dovedností, než nabízí klasická ZŠ a MŠ a určitě to povede k transformaci vzdělávacího systému. Jak dlouho to potrvá, to si neodvažuji odhadovat. Díky zájmu rodičů nyní aktuálně uvažujeme o založení lesní školy (forma domácího nebo komunitního vzdělávání v zázemí lesní školy). Takže budoucnost to určitě má.

pozvěte rodiče a děti do Lesní školky Petrklíč (pádný argument)

Děti se naučí vnímat tu fascinující krásu kolem nás, vybudují si k přírodě vztah a budou ji díky tomu opečovávat a budou mít potřebu se tam vracet. Naučí se kreativně zabavit bez plastových hraček. Zažijí věci všemi smysly a zkusí si je reálně. Naučí se s respektem komunikovat s druhými. A budou venku, na vzduchu…Asi to není pro každého, někdo si musí zvykat, vystoupit ze svého komfortu.

Jak jsou na tom dnešní děti? Jsou jiné v porovnání s námi?

Řekla bych, že jsou v základu stejné, mají své touhy, sny, starosti, jen je kolem nich mnoho vyčerpávajících podnětů, technických novinek, všudypřítomná zátěž. Vstřebávají mnohem více informací než kdy dříve. Přála bych jim větší volnost.

Není náhoda, že sedíme v bezobalovém obchodě/kavárně Kafe bez Obalu „Pod Starákem“, kterému fandíme

a podporujeme pravidelnou spotřebou kvalitní kávy (ale i bezobalovým nakupováním a využíváme prostory i pro veřejné akce za nepříznivého počasí…taky lesní školka učí děti úctě k přírodě, surovinám, varuje před zbytečnými obaly, odpadky, plýtváním… Je to i vaše životní cesta?

Odpozorováno: Josefína nelení a vytáhne z plátěnky prázdné lahve na olej. Zatímco povídá, obsluha u pultu už plní lahve olejem a postupně odvažuje i další položky z jejího nákupního seznamu. Josefína si pochvaluje, jak je skvělé udržovat domácnost s minimem odpadků a slov už není třeba.

Venku za každého počasí… co vám osobně dává každodenní sepětí s přírodou?

Vnímám to jako dar, že můžu být někdy od rána do večera venku, na čerstvém vzduchu a ne za stolem. I když ani práci na počítači se nevyhýbám. Důležité je udržet zdravou rovnováhu. Oceňuji, jak si venku spolu s dětmi posiluji svoji kondici a celkovou imunitu. Ve hře se stávám znovu dítětem : ) Je to určitý restart být venku a vypnout starosti zvenčí i když je to někdy náročné zas jiným způsobem.

Josefína síťařka, OSPOD, Nejsi na to sám, právo na dětství…Na vizitce máte uvedeno lokální síťařka, můžete mi přiblížit o co se jedná?

Dočasně funguji pod tímto označením („ne úplně šťastným“) a mým úkolem je propojovat a vzájemně informovat instituce (školy, lékaře, odborníky, úřady), aby měly dostatek povědomí o životní situaci dítěte, všech okolnostech a rozhodovaly v jeho prospěch a pomáhaly i v rodině. (definice celé problematiky zní Systémový rozvoj a podpora nástrojů sociálně-právní ochrany dětí) Byla to hodně inspirativní práce, skvěle metodicky vedená. Bavilo mne hledat nové možnosti, jak pracovat a zkoušet nové metody.

Pozn. Josefína končí na pozici lokální síťařky z důvodu ukončení projektu financovaného z EU OPZ této činnosti z EU, Evropského sociálního fondu a OP Zaměstnanost

Teď mě po třech letech čeká změna, pravděpodobně budu doprovázet pěstounské rodiny na jejich cestě. I tam se budu mít co učit. Rýsuje se i spolupráce s MAP v Kyjově. Ráda bych hledala cesty, jak podpořit ZŠ a pomáhala jim reagovat na potřeby dnešních dětí. Nechci jen nadávat a tvářit se, že to umíme v lesní školce nejlépe, protože tak to nevnímám. Každopádně i to by byla další dobrá zkušenost..a pak škola, výcvik..no plánů je moc. Snažím se využít aktuální životní situaci k tomu, abych se někam posunula.

Dá se dětem předat láska ke čtení?

V lesní školce čteme denně, doma dětem před spaním. I já sama se ráda nořím do příběhu a prožívám ho s knihou. Příběhy víl a skřítků to samo ožívá kolem nás. A pak když se příběh podpoří hrou, výtvarnou technikou…tak žijeme knihou všichni. Táborové hry na motivy knih  (A. Lindgrenová to je další  srdeční záležitost). Baví nás hrát scénky na motivy knih a namotivovat tak děti ke hře. Jdeme do toho společně s dětmi. Parádní byla i spolupráce s Jak žít barevněji na čtecí a výtvarné dílně… „Jde sem lesem“…to už došlo k propojení na několika rovinách.

Co právě čtete vy a co čtete svým dětem?

Teď čtu odbornou literaturu, chystám se na přijímačky…takže žádné velké prožívání sociologie chudoby a psychopatologie. Ale dětská kniha Flandil ve školce to teď společně s dětmi prožíváme. Mají pak potřebu mluvit o zážitcích ze školky, svém strachu a tak.

Kde se můžeme potkat s Vámi a lidmi s podobným naladěním? Tak například na některé z veřejných akcích v Lesní školce ( 27.4. Den Země na náměstí ve Bzenci, 10.7. Divadlo Malého Prince a podzimní akce ještě přesné datum nemají, ale budu tam) Nebo skoro každé úterý v rámci mateřského klubu…a ve volných chvilkách nad šálkem dobré kávy v Kafe bez Obalu.

Podělíte se o osobní tip, jak se dá žít barevněji?

Teprve se učím obarvit svůj život, aby nebyl tak černobílý. Objevuji kouzlo barev a to i díky Vám. Přichází mi do cesty tak zajímaví lidé (např. jistá Hanka Šišperová), naprosto neuvěřitelné zkušenosti, zážitky…tak snad tipem je být otevřená všemu, co přichází. Nejsem typ, co by uměl dávat rady…

(Jedna technická poznámka: Zatímco náš živý rozhovor se odvíjel ještě na oficiální úrovni, teď jsem si s Josefínou zase o kousek blíž, těším se z klíčícího přátelství s touto krásnou bytostí a děkuji za rozhovor.)

 

Sdílejte pomocí:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *