Zažila jsem to a ne jednou. Pocit odloučenosti. Stav, který obvykle popisujeme slovy: nejsem ve své kůži. Zdá se nám vypůjčená a nepoznáváme ji, přitom je nám nejblíž. O tělu jsem dokonce četla, že je naší nejbližší přírodou. To slovní spojení se mi zalíbilo. Pak jsem se začala ptát, zda a jak jsem s touto přírodou propojená. Nebo spíš, kdy se toto spojení přerušilo. Kdy jsem si nechala naočkovat „jedovatá“ slova v podobě nelichotivého hodnocení. Kdy bylo zaseto semínko nelásky k sobě samé? Kdy jsem se sesadila z trůnu ženy první důležitosti? Proč jsem to dovolila?
Kde volně proudí energie, nestojí nic v cestě spontánnímu uskutečňování našich snů. Když jsme ve spojení se svou intuicí, někde v hloubi známe svou cestu a s lehkostí ji následujeme. Najít ji a poznat však předpokládá hlubší ponor. Setkání v tichosti se svým pravým Já. Co to znamená v těle? Znalost a využívání svých smyslů. Tělesných, duševních i duchovních. Důvěra v přirozenou moudrost nebo chcete-li intuici. Propojení s nitrem. Dialog. Naslouchání jemným signálům těla. Často se v článcích píše o „bytí ve svém středu“, ale jak poznám, že tam jsem? Umím rozlišit, co je pro mě dobré? Co právě teď potřebuji? Ptám se vůbec sama sebe, jak mi je v mém těle? Jak se cítím? A jak by se moje tělo chtělo právě teď projevit?
Jako děti spontánně děláme, co nás baví. Užíváme si v pískovišti, v blátě, ve sněhu. Jsme uprostřed, té které činnosti. Jsme tam stoprocentně přítomni celou svou pozorností. Ani to jinak neumíme. Ve věku tří, čtyř let si nahlas zpíváme a tančíme. Zkoumáme a tvoříme jen tak pro zábavu. Je pro nás naprosto přirozené vyjadřovat lásku. Nestydíme se za svou minulost a nemáme strach z budoucnosti. Ale jednoho dne se oddělíme… To, když se začneme tvarovat a přetvařovat, abychom byli dost dobří pro své rodiče, trenéry, učitele nebo partnery. Přebíráme jejich myšlenky, názory, chování, až zcela zapomeneme, kým jsme. Tento kolektivní „sen“ nám pomáhá rozpoznat Jaroslav Dušek v představení na motivy Dona Miguela Ruize. Zprvu se nám to zdá směšné, ale na konci přichází trpká pachuť… například, když si vybavíme partnerskou scénku, ve které se šest představ ženy potkává s minimálně šesti představami muže. V mém případě to ještě vynásobte, protože jsem blíženec. Neznáme ani sebe, tak jak můžeme tvrdit, že známe někoho vedle nás?
Naše mysl příliš lpí. Bere za své názory, které slyší. Věří druhým více než sobě. Ukládá, archivuje, přesvědčuje nás o tom, jací jsme my a jací jsou ostatní. Učí nás hodnotit, posuzovat, srovnávat se.
Zkusme se znovu vcítit do toho, kdo jsme a zjistíme tu neoddělitelnost od všeho živého kolem. Jsme život.
Chcete být více v těle? Vědomě ve svém středu? Hýbejte se. Přes naše tělo a jeho pohybové vyjádření vede nejkratší cesta sebepoznání. Tancujte, zpívejte, smějte se nahlas, choďte. Jednejte v souladu s tím, jak to cítíte. Vyjádřete se tvorbou (kresbou, malbou, modelováním). Jestliže jste zbystřili u kreativního vyjádření, pak konzultace nebo skupinové pastelkování může být právě tou vaší cestou, jak se vrátit k sobě a žít barevněji…