Jak žít léto bez ohledu na rtuť teploměru? Ještě před rokem by mě podobná situace totálně vykolejila. Proto se vůbec nedivím, kolik je na internetu článků na téma jak přežít ve 40 stupních Celsia. Dnes, s odstupem času a zcela novým pohledem na věc, se musím sama nad sebou (nad sebou ve starší verzi programu) pousmát. Snažila jsem se dřív za každou cenu s vedrem bojovat a věřte, byl to tak marný boj, jako zápolení Dona Quijota s větrnými mlýny. Ať už měl podobu zbabělého ústupu (schovávání se ve sklepních prostorách) nebo předem prohrané sázky na pitný režim.
Letní vedra
Horký den býval pro mě ztracený den. Nedokázala jsem jej prožít, natož tak si ho užít třeba s nohama v lavoře. V mé mysli byl totiž nastavený program nesnášenlivosti veder. Už při první zmínce o tropických teplotách (a že nás média zásobují opravdu hojně a s předstihem) jsem reagovala podrážděně a nejraději bych takový den rovnou škrtla z kalendáře. Trpěla jsem už pouhou představou, jak se lepím svým předloktím k pracovní desce stolu a počítače z celé místnosti sálají přímo na mě.
Léto, kam se podíváš
Z monitoru na mě jako naschvál vyskakovaly fotky podporující žhavé teploty, namátkou třeba letní grilování nebo žhavá nabídka výprodeje. Vlastně jsem se ničila vlastními zbraněmi – bujnou obrazotvorností podpořenou profesí reklamního jazykového mága. ” Žhavé” asociace už se pak v mozku řetězily samy a já pracovní den doslova ” přežívala”, dokud se ručička hodin nenachýlila k odchodu. Ulepená zpocená kůže a pocit, že si na zadku odnáším mokrý otisk osmihodinové směny mi na náladě nepřidala. A to mě čekal boj ještě tvrdší a neúprosnější. Cesta domů hromadnou dopravou. Asi nemusím líčit detaily. S nevrlým výrazem a fyzickými příznaky třetí doby porodní jsem se blížila k domovu, ale čekala mě ještě další zkouška. Nákup v naší samoobsluze, kde vás po celou dobu čekání ve frontě na maso oblažuje horký vzduch z ventilátoru. Konečně cílová rovinka na dohled. Poslední etapa závodu křečka v kolotoči. Běh se dvěma nákupními taškami v nelidských teplotách, hlavně ať už jsem doma. V sandálech na platformě mi křupe písek z “Moravské Sahary”, tváře mám ošlehané jak příslušnice kmene Apačů a k dokonalému výrazu schází už jen bojové líčení. Ano, s tímto neodolatelným vzezřením se blížím ke svým nejbližším, aby už mezi dveřmi schytali nahromaděný žár v podobě nekončícího přívalu argumentace o příšerném dni a příšerném vedru. Konečně doma….
A zase vedro
Ani tady to není o moc lepší. Za tropický týden se i teplota v interiéru ustálila na šílených 33 stupních (máme zatepleno, zaizolováno, jupí) a už i kočky, jinak teplomilné, prchají na dlažbu zchladit svá povislá bříška, takže připomínají placaté předložky u postele na lovecké chatě.
Zajímá vás, jak to vnímám dnes? Poznání přišlo s prvními letošními třicítkami. Chválabohuzato. Vracela jsem se takhle jednou z kurzu (vedu výtvarku pro děti i dospělé) a najednou jsem si uvědomila ten rozdíl. Vnímala jsem blahodárné sluneční paprsky na svém těle (nezvykle odhaleném v něčem, co připomínalo sukni) a pocítila příval vděčnosti za tu zásobu vitaminu D. Uvědomovala si energii sluneční sprchy a nádherné světlo, které utkvělo v mých vlasech. S pokorným úžasem jsem se kochala pestrostí květů a naslouchala hučící symfonii včel. Bez zvednutého tlaku. Považte. Bez negativního hodnocení situace. Jen tak jsem přijímala co se nabízí a účastnila se té “hostiny”. Všechno je to o našem úhlu pohledu přátelé. Všechno jsou to jen filtry naší mysli. Jako když si nasadíte brýle s černými skly a dovolíte, aby zatemnily vaše vjemy. Cítila jsem se létem “požehnaná”, což byl stav do té chvíle nevídaný či zapomenutý. Moje někdejší nelibost z horúčavy mi znemožnila vychutnat si už tolik “lét”, že příští rozmarné sezóny už si nenechám ujít. Slib slavnostně skládám sama sobě, ale vás si beru za svědky. Teď už vím. Teď už zase cítím a vnímám. A kdybyste mě někdy zaslechli stěžovat si na ta příšerná vedra – dejte mi prosím rovnou jednu po hubě.