Co nás v dnešní době pohladí? Má tichý a jemný impuls v podobě úsměvu, laskavého slova nebo letmého něžného doteku vůbec šanci být zavnímán? Odpověď nalezneme, když si sami odpovíme na otázku, jak kouzelnou moc má nad námi třebas jen výsledek spolupráce lícních a kruhových očních svalů. Přirozený úsměv (nazývaný též Duchenneův úsměv podle objevu francouzského neurologa z poloviny 19. století) zahrnuje nejen zvednuté koutky úst a odhalené zoubky, ale také zapojení svalů kolem očí, kdy se v očním okolí vytvoří sympatické vějířky vrásek. Právě tito ukazatelé pospolu jsou znakem spontánního úsměvu na rozdíl od povrchní grimasy americké letušky nebo „botoxové“ ztuhlosti. Smějící se oči v nás vyvolávají adekvátní odezvu. Úsměv sbližuje, uvolňuje napětí, zvyšuje sexuální přitažlivost. Je projevem radosti, zábavy, potěšení. Je řečí, které rozumí celý svět. Zvláště ten dětský nás zcela odzbrojuje.
Smějte se nahlas
Hlasitý smích zapojuje už i bránici a má na nás rovněž blahodárný dopad. Jak na dárce úsměvu, tak i na obdarovaného. Úsměvy totiž vyvolávají řetězovou reakci. Minuta smíchu má pro tělo stejně osvěžující účinek, jako 45 minut uvolňovacích cviků.
Nepotkali jste dnes nikoho s úsměvem na rtech? Buďte tím zářícím zdrojem vy sami. Pozorujte „tání“ strnulých rysů, zvláštní záchvěv, během kterého každý obličej zkrásní. Smíchová gymnastika nebo jóga smíchu jsou dnes součástí komplexní péče o pleť a skvělou prevencí proti stárnutí. Nezadají si s drahými kosmetickými přípravky, protože v nich získáte spojence k omlazení i posílení imunity. Stejně jako každý jiný pohyb je našemu tělu prospěšný – úsměv, díky pohybu svalů, rozproudí lymfu a regeneruje pleť. Není to sice srovnatelné s čtyřmi tisíci kroky denně, ale minimálně stejně prospěšné pro naše srdíčko. Kdo se směje zkrátka žije déle.
Úsměv a smích léčí
Smích osvobozuje ducha. Je emocí příslušící toliko člověku, což dokládají už staré spisy Aristotela (O duši). Že smích léčí věděl i Hippokrates, který popsal na mnoha příkladech, jak dobrá nálada a veselí podporuje hojení a uzdravovací procesy. Jeho nauka o tělesných šťávách (latinsky HUMOR) rozděluje osobnostní typy/temperamenty v souvislosti s nadbytkem určité “životní šťávy”: Sangvinik – krev, cholerik – žluč, flegmatik – sliz, melancholik – černá žluč. Jeho tezi rozvíjel Galenos i další a položila základy moderní psychologie. Většina z nás ovšem v sobě pojí více temperamentů – jsme typy smíšené. Narušení rovnováhy šťáv je považováno za jednu z příčin onemocnění.
Německý psycholog Wundt napsal:
„… při běžných, všedních radostech a starostech je třeba být sangvinikem, při závažných životních rozhodnutích melancholikem, ve vztahu k dojmům, které se hluboce dotýkají našich zájmů – cholerikem, a konečně při plnění již jednou přijatých rozhodnutí flegmatikem.”