Můj příběh

Od malička jsem si ráda četla a kreslila princezny, růže, ilustrace k nedělním rozhlasovým pohádkám. Jako první zájmový kroužek jsem od třetí třídy navštěvovala výtvarný obor ZUŠ v Kyjově. Nikdo tomu nepřikládal zvláštní váhu, dokud jsme na druhém stupni nevyplňovali předběžný zájem o studium. Od starších absolventů „Zušky“ jsem věděla o existenci uměleckých škol i o tom, jak v praxi probíhají talentové zkoušky. Se zájmem jsem nahlížela pátek co pátek do třídy pokročilých žáků výtvarného oboru a sledovala,  jak “zápasí” s antickou hlavou filozofa v portrétu uhlem, nebo stínují zátiší na bílo natřených krabic s draperií. V posledním ročníku nám učitelka uspořádala absolventskou výstavu, Byla jsem ohromně pyšná na svou první větší malbu (zátiší s trumpetou), portréty spolužáků i vícebarevné linoryty umístěné na KD v Kyjově. Tehdy jsem si poprvé připustila, že chci pokračovat ve studiu umění. Třídní učitelka mě však brzy přivedla k prvnímu vystřízlivění. Zavolala si mě a doporučila mi zvážit obor, ve kterém budu mít podle ní větší šance. Psal se školní rok 1987/1988

Základka

Ano, dospívala jsem v době velkých rozporů. Něco jiného jsme se učili z učebnic, v něčem jiném žili…

Pendlovala jsem mezi pionýrem a náboženstvím, lítala po venku a vděčně přijímala všechny možnosti “ulít” se ze školy, ať už to bylo kvůli Pionýrskému štábu, recitační soutěži nebo ochotnickému divadlu. Zatímco já jsem tehdy politické pozadí událostí ještě moc neřešila, kdo nelibě nesl moje nasazení, byla stařenka. Studijní výsledky jsem měla stabilně výborné, kádrový posudek už tolik ne. Nikdo nebyl ve straně. Ani dělnický původ nestačil, neustale mým snům někdo přistřihával křídla. Ze všech stran jsem poslouchala, že by bylo lepší vložit svou touhu tvořit do služby lidem a zvolit raději návrhářský učňovský obor (něco jako návrhářka obuvi pro tehdejší Svit Gottwaldov).

Trvala jsem si na svém, že chci jako první volbu střední školu s maturitou a jelikož patřím do silného ročníku Husákových dětí a v tom roce jsme absolvovaly čtyři, poslechla jsem  strategickou radu učitelky ZUŠ, abychom rozložily své šance (zmírnily riziko) a polovina z nás se hlásila na umprum do Uherského Hradiště a druhá do Brna. S kamarádkou Janou jsme nakonec uspěly v Brně, zatímco druhá dvojice v Hradišti dostala zamítnutí.

Brno

Prvák – pro naivní čtrnáctiletou holku z dědiny tvrdé setkání s městskou džunglí / Brnem, internátní výchovou a nácvik samostatnosti v praxi.

Už první praktické klauzury ukázaly, že budu rok co rok obhajovat svou pozici mezi více talentovanými spolužáky a nad vodou mě držel citát: “Píle je největším pomocníkem i prostředního nadání.” 

S bezvadou partou holek z intru se potkáváme doteď. Nedostala jsem se na obor aranžérství a výstavnictví, protože se v tom roce neotevíral, zato jsem zakotvila v disciplíně královské – užité grafice. Kromě studia dějin umění jsme měli hodně ateliérových předmetů: figurální kreslení, návrhářství, design, písmo, základy fotky a dílny, kde jsme přičichli k technikám starých mistrů tak, až se nám tiskařská čerň zaryla hluboko pod nehty, a to i na prodloužené v tanečních. Za chvíli nám, “umělcům a bohémům”, jak na nás nazírala děcka z ostatních škol, patřilo celé Brno. V reálu Sputnikem počínaje (mléčný bar na Svoboďáku) a Mahenovou knihovnou konče : ). Nebýt striktně daných návratů z vycházek ve 21 hod., určitě bychom se spolužáky objevovali i další místa, kde to žilo.

Na grafice se stal mým odborným profesorem Ak. mal. Miroslav Bravenec z Čejče, kterého jsem poznala už dříve, na kyjovské „Zušce“. Mě i kyjovskou rodačku Janu si rád dobíral a pobaveně se tázal, do jakého závodu půjdu po maturitě dělat nástěnky. Toho se chytli i rodiče a příbuzní, lomili rukama a prorokovali, že jsem odsouzená dělat v rodné obci maximálně výstavku v JZD. Pravdou je, že jsem si zdaleka nevěřila a představa, že ze mě vyroste příští Toyen nebo Pacovská byla zahalená v mlze. O vlastním ateliéru ani nemluvě.

Na vrcholu tiskařské praxe v ofsetu jsem však mohla zúročit vše naučené, to když jsme po Sametové revoluci tiskli materiály pro první svobodné volby. Pamatuji se, jak jsem z Brna tátovi přivážela novinky, o kterých se ještě ani v denním tisku nepsalo a cítila jsem se nedílnou součástí něčeho velkého. 

Revoluce změnila náš vzdělávací program přímo uprostřed čtyřletého studia (podzim jsme prožili na demonstracích). Změnila se skladba profesorů: rozloučili jsme se s ruštinářkou a přivítali Mr. angličtináře. Do maturity to pak jelo samospádem. Pamatuji si, že jsme kvůli tématu maturitní práce chodili místo do školy do ZOO a muzeí skicovat zvířata. Zadáním bylo grafické řešení plakátu a vstupenky + ústní obhajoba. Od maturity z češtiny, dějin umění, užité grafiky a technologie mě dělil jen Svatý týden. Tou dobou už jsem randila se svým budoucím mužem a víc než na učení se spoléhala na modlitby sester Boromejek, u kterých jsem našla útočiště (bydlení na privátě) v posledním ročníku školy.

Zdrávka

Boromejky mě taky inspirovaly a přivedly na myšlenku “služby a dobrovolničení” v ošetřovatelské péči. Už za totality působily jako zdravotní sestry v dětských domovech, kojeneckých ústavech, věznicích či domovech pro přestárlé. Osud tomu podal pomocnou ruku, když jsem se v místních novinách dočetla, že v Kyjově otevřou první dvouleté pomaturitní studium na Střední zdravotnické škole. Nadšeně jsem si podala přihlášku a nechala se ještě dva roky “vydržovat”rodiči na škole. Vlastně přesněji řečeno do pololetí druháku, kdy se ze mě stala vdaná paní. První a zároveň i moje poslední zaměstnání v roli všeobecné zdravotní sestry jsem vykonávala na interním mužském oddělení kyjovské nemocnice (do narození  dcery). Zažila jsem ještě staré oddělení, šatny ve strašidelném suterénu a přeplněné stavy pacientů s jedinou sestrou na nočni dvanáctce. Neuměla jsem si představit, že budu jako máma s dítětem odcházet do třísměnného provozu, když i manžel střídal ranní/odpolední. Po třech zákonných letech, kdy mi nemocnice držela místo, jsem návrat zpět odmítla a společně s nástupem dcerky do školky jsem ráda kývla na poptávku kamaráda a nastoupila na kratší úvazek do začínajícího grafického studia. Musela jsem se přiznat, že za dob mých studií se vše dělalo ručně a chybí mi jakákoliv praxe s grafickými programy. Nabídl mi zaučení. To ještě netušil, že moje přítomnost u compu způsobuje záhadné chyby, neboť si vzájemně rušíme vlny.

Reklamka

Ve firmě se mnou měli oba společníci svatou trpělivost, takže jsem záhy zvládla základy Quork, Adobe Ilustratoru a Photoshopu a byla vržena do spárů komerční grafiky.

Vyfasovala jsem vizitku s pozicí “creative designer” a učila se v tom plavat. Nemusím zdůrazňovat, že devadesátá léta byla v oblasti reklamních agentur doba divoká, kdy se ve snaze dohnat ztracená léta nesvobody často ujaly ty nejbizarnější nápady.

Vzpomenete si, co jste dělali v přelomovém roce 2000? Já ano, pracovala jsem na návrzích reklamních odnosných igelitových tašek XXL pro Fatru Napajedla (za což se kaju a jsem všema deseti za návrat k plátěným), a protože můj pokrokový šéf řešil široko daleko jediný osvit, učila jsem se obsluhovat CTP, stejně jako všichni kolegové, abychom dokázali vyměnit kovové pláty, když v mašině dojdou.

Zažila jsem i regulérní strach, že přechodem do druhého tisíciletí spadnou servery a přijdeme o všechna data. Předpověď se naštěstí nenaplnila. I proto považuji za důležité celoživotní vzdělávání a jistou “blbuvzdornost” (schopnost rozpoznat fake).

Z papírových poznámek jsme brzy přešli na elektronickou evidenci zakázek a vyfasovala jsem „Maca” (Apple Macintosh) i s grafickým tabletem.

Paradoxní je, že jsem se dostala v rámci výběrového řízení ke zpracování nového logotypu pro Nemocnici Kyjov a vrátila se pomyslně tam, kde jsem začínala. Tentokrát ne na kobereček k vrchní sestře, kde jsem završovala nástupní praxi, ale rovnou k řediteli, abych explikovala za studio grafický návrh. Díky mé zálibě v českém pravopisu a květnaté slovní zásobě jsem se brzy začala formovat i jako textařka. 

Nejsem pyšná na všechny slogany své kariéry, zvláště u předvolebních kampaní mě pravidelně opustila Múza…

Nadržování či Bonus? Do reklamního studia mě vzali na základě kamarádského pohovoru i bez ŘP, kdežto všichni noví zaměstnanci už museli tuto univerzální dovednost prokázat i prakticky.

Mimochodem, logo nemocnice je dodnes živé a měla jsem možnost spolupracovat i na publikaci k 60. výročí otevření tohoto, na svou dobu architektonicky zdařilého, areálu nebo na nástěnném kalendáři s výběrem historických fotek.

Za každou příležitost jsem vděčná. Potkala jsem se se spoustou zajímavých lidí, nakoukla do mnoha oborů, ke kterým bych jinak neměla šanci přičichnout, a když se ohlédnu zpět, měla jsem vždy obrovské štěstí na lidi kolem sebe.

Mnoho let tato práce uspokojovala moji blíženeckou touhu po rozmanité tvůrčí činnosti a naplňovala mě. Také komunikace, která je s mým znamením spojována,  jsem si v ní užila víc než dost.

Po čtyřicátém roce věku se však ve mně naplno probudila chuť postavit se sama za sebe, představit ryze svůj projekt, rozhodovat o tom, čemu svůj čas a úsilí věnuju. Nebo to bylo EGO?

Nové začátky

S manželovou podporou v zádech, jeho účastí na tvorbě prvního webu a v neposlední řadě s jeho finanční dotací v době (dlouhého) záběhu značky Jak žít barevněji jsem oznámila šéfovi, že chci odejít. Letos v dubnu uplynulo právě pět let, co jsem “paní” svého času a stále poznávám krásu i odpovědnost této volby. 

Měla bych pro dokreslení celého příběhu uvést, že mně Brno během studií dalo vzácný dar, v podobě příležitosti zažít a osobně poznat psychotronika pana Karla Kožíška na jeho besedách. Vždy mě fascinovalo umění léčit pomocí umění, přitahovala mě alchymie, hermetismus i přírodní léčitelství. Hltala jsem recepty Pátera Ferdy, četla Břetislava Kafku a vyhledávala tajuplné věci mezi nebem a zemí. 

Ani nevím jak, ale v reklamce jsem nakonec vydržela 17 let.

Poslední tři roky v zaměstnání už jsem souběžně s ním realizovala po večerech svůj autorský sedmidílný přednáškový Cyklus o barvách a cítila silné vnitřní puzení ke změně. Vlastně moc nechápu, kde jsem brala tu energii jezdit po knihovnách a kulturácích.

Mladší dcera právě nastupovala na střední školu, když jsme s mužem zakládali FORGEM s.r.o. 

Přelomovým okamžikem pro moje další směřování byl určitě psychografický výcvik u paní Marie Machkové v roce  2014.

Byl to můj první sólový pobyt bez rodiny, navíc na celý týden a hodně jsem se o sobě naučila i díky dalším ženám v tomto programu, se kterými dodnes udržuji živé vztahy.

O barvách

Otevřela se mi neskutečně pestrá komnata automatické a aurické kresby, se kterou jsem se první rok plaše seznamovala. Veškeré aurogramy a zjištění z kresby jsem nabízela bezplatně, abych se mohla učit a techniku rozvíjet. Kolik jsem od té doby vykreslila pastelek už ani nespočítám.

K besedám o barvách přibyl v roce 2017 sebepoznávací kurz pro dospělé (sebepoznávání prostřednictvím barev) a začaly se formovat první dětské skupiny zájemců o lekce kreslení s Hankou. Později se mé aktivity rozrostly o celodenní semináře a zážitkové programy pro ženy. 

Stále se neumím (nechci) profilovat jen jedním směrem. Vedle automatické kresby dělám konzultace v oboru barvového poradenství, s oblibou říkám, že navrhuji “energetickou grafiku”, značky pro osobní brand i firemní logotypy. Zpracovávám numerologické rozbory, píšu texty, vysílám na Clubhouse. Díky dlouholetým zkušenostem mám komplexní pohled na věc. Umím naslouchat, vnímat v souvislostech a podporovat lidi léčivými programovanými obrázky.  

Kurzů kreslení pro děti jsem se nevzdala, ale vyčlenila jsem jim už jen jedno odpoledne týdně. Zato velmi ráda realizuji výtvarné a čtecí dílny ve školkách a knihovnách, které osloví má nabídka programů. Dělá mi to radost, stejně jako možnost spoluvytvářet tvůrčí workshopy a programy pro dospělé (Síla klidu, Síla slova).

Jsem autentická právě tím, jak kombinuji své dary pro maximální užitek, který to přináší klientům konzultací i zákazníkům, pro které zpracovávám grafiku, či texty na sítě.

Děkuji zakladatelkám Profesí žena, Renatě a Evě, že mi daly impulz k sepsání příběhu, neboť všichni jsme přirozeně vypravěči příběhů. Na začátku jsem netušila, jak důležité toto ohlédnutí je pro mě samotnou. Vidět kus cesty, zkušenosti a přiznat si i nedostatek odvahy skončit v zaměstnání už dřív. 

 Pokud jsem inspirovala jen jednoho z čtenářů, aby šel za hlasem srdce a následoval své dětské sny, stálo to za to.

Sdílejte pomocí

2 názory na “Můj příběh”

  1. Hezky napsaný životní příběh….trochu podobný tomu mému….Také jsem tzv. na volné noze
    a vůbec toho nelituji. Držím palce Vám i sobě : -)

    1. Hana Šišperová

      Milá Anežko, děkuji, že jste text dočetla a okomentovala, fandím vám na vaší cestě.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *